Oficiální stránky obce

Litošice

Bílé království – Obora Žehušice, Vedrálka

Bílého jelena spatřiti přináší prý štěstí, a pokud se vdavekchtivá slečna bílému jelenu do jeho krásných modrých očí zadívá, do roka se vdá.

Blízko nejzápadnější části čelního hřbetu Železných hor, jež se jako nekonečný pás rozprostírá od Polabské nížiny přes zříceninu hradu Lichnice do bůhvíkam, spatříte z ptačí výšky pozemek lemovaný vzrostlými stromy.

Jste-li nadosah, narazíte na vysokou ohradu, kterou ze severní strany zdvojuje koryto řeky Doubravy, z jižní Mlýnský potok neboli náhon. A nikde žádný volný vstup... Pročpak taková bezpečnost? Pročpak všechna ta opatření? Za plotem se totiž ukrývá živý poklad celého světa - stádo bílých jelenů, čítající zhruba 130 kusů.

Obora Žehušice, Vedrálka

Ušlechtilost, nikoliv postižení

Už je to tak, nikde jinde na celé Zemi tuto vzácnost nepotkáte v takovém rozsahu nežli v Žehušické oboře. A přitom nejde o postižení zvané latinsky albinismus, tedy o náhodné narození třeba bílé vrány v tisícikrkém černočerném hejnu. Jde o zvláštního ušlechtilého jelena marali (Cervus elaphus maral) s barevnou odchylkou. Jeho domovina není zcela jasná; odborníci pouze předpokládají »bílou vlast« v oblasti někdejší Persie.

Asi vás napadne, jak se zatoulal do vzdáleného středu Evropy. Snadno. Jako dar. Jako dar kolem roku 1780 šlechtickým rodům usazeným pár set let na české půdě: Schwarzenbergům, Valdštejnům, Černínům a Kinským (původně české jméno Vchynský padlo na oltář špatné výslovnosti v německém prostředí).

Leč přes jejich zvuk vzácní jeleni u nich chřadli a hynuli, až téměř vyhynuli. Posledně jmenovaný šlechtic z nedalekého Chlumce nad Cidlinou zbylých deset kusů daroval v roce 1826 hraběti Josefu Matyáši Thunu-Hohensteinovi.

Vznik obory

Zvířata zprvu pobývala v oboře Vedralka, kde už byli chováni červení jeleni. A hle, oba druhy se mezi sebou začaly křížit a červené laně občas rodily i bílé koloušky! Kvůli této v podstatě náhodě povstalo životaschopné stádo, jak je známe v dnešní době.

Pak přišel den, kdy se hraběti Josefu Matyášovi (1794-1868) zachtělo mít onu vzácnost blíž svému zámku v Žehušicích, právě přebudovanému do empírové podoby. Původní barokní zámek z roku 1679 vystavěl jeho předek Michael Osvald (1631-94); Žehušice koupil od Valdštejnů v roce 1661, i když domovským sídlem setrval v Klášterci nad Ohří.

Josef Matyáš poručil vypustit a vysušit rybník Kravinec, jenž sousedil se zámeckou zahradou. Hráz rybníka zpevňovaly duby. Doposud tvoří ústřední prvek Žehušické obory, neboť od téměř půltisíciletých stromů nelze snad ani nic jiného očekávat.

A pak to přišlo - přehánění stáda z asi pět kilometrů vzdálené obory Vedralka v Železných horách. Už dávno zanikla, ovšem na hřebeni hor mezi obcemi Semtěš a Litošice její název stále nese uskupení chalup s hájenkou. Prý poddaní v roce 1830 vytvořili dvojí řetězec, mezi nímž jeleni proběhli. Dnes hájovna na Vedrálce již nestojí

Obora Žehušice, Vedrálka
Hájovna Vedralka

Bílí jeleni, živý poklad v Žehušické oboře, která se letos prý přece jen otevře – na pouhý jeden jediný den v roce. V červnu.

Bílé strasti i slasti

Jestliže na přelomu 19. a 20. století čítalo stádo až 200 paroháčů, o to víc chmurněji vystupují obě války. Po první zbylo pouhých

28 bílých králů. V meziválečném čase jejich počet vzrostl na 130 kusů. Ve druhé světové válce, kdy na žehušickém zámku sídlilo německé velitelství, se např. na Vánoce roku 1942 rozhodli vojáci postřílet na 40 kusů bílých pokladů a poslat je do Německa svým rodinám jako dárek pod stromeček. Šílenství! Člověk jen žasne. Zůstalo 20 bílých jelenů...

Další neočekávaná zkáza nastala mezi lety 1950-54. S novým obyvatelem obory - muflonem - přišla i bachorová a jaterní motolice, což je pro jeleny velice nepříjemný cizopasník. A tak tam v roce 1967 žilo pouze 35 jelenů a z toho jen 11 bílých.

V roce 1973 našlo několik kusů domov v nedalekých Žlebech, kam je stále možný vstup jak do tamní obory, tak na zámek. V Žehušicích nelze ani jedno, o čemž podrobněji píšeme závěrem. V roce 1995 se uchytilo pár jelenů v Kopidlně na Jičínsku a o tři roky později i v Janovicích u Heřmanova Městce.

Vše kvůli oprávněným obavám z nemocí, jež by mohly zasáhnout celé stádo. Takto při řízeném dělení je větší naděje na pokračování života bílého pokladu. Ačkoli třeba bránit se pytlákům je těžké vždy. Zrovna před dvěma měsíci padly za oběť těmto darebákům tři kusy.

Panské vrtochy

Výměra Žehušické obory nyní činí zhruba 270 hektarů, přičemž plocha Kravince z toho zabírá polovinu. Ale to až od roku 1867, kdy bílé království rozšířili potomci Josefa Matyáše - syn Josef Osvald I. (1817-1883) s vnukem Josefem Osvaldem II. (1849-1913). Tenkrát také přeměnili přilehlý francouzský park na anglický o rozloze 25 hektarů.

Promítla se tam i záliba v zahradničení, takže o vzácné druhy dřevin zde nebyla a stále není nouze. Koneckonců šlo o vrtoch šlechtické duše, mít něco výjimečného. Mnohokrát jsme psali, že si znudění bohatí velmožové budovali třeba umělé zříceniny hradů (vrch Prašivice u Nalžovských Hor, Janohrad apod.), stavěli zámky pro zkrácení dlouhé chvíle (Kratochvíle u Netolic), ale především se předháněli v okázalosti sídel co do rozsahu či krásy.

Dvě mouchy jednou ranou

Nesčíslně peněžních prostředků totiž vyžaduje už jen jejich údržba. A peníze pak chybějí jinde, třeba na venkovské školy, školky či domovy důchodců nebo ústavy pro postižené. Nejrozumněji se tedy jeví spojit obojí dohromady - využít prostory sídel pro tyto účely a zároveň je stavebně udržovat v někdejší nádheře.

A někde to vskutku jde! Třeba v Heřmanově Městci využívají zámek důchodci, a nejen tam. Měl by vzniknout zákon, který by určil rozmezí počtu užívajících osob na danou plochu, přičemž by se tam nasměrovala poměrná část státního rozpočtu.

Když jsme u těch škol, právě žehušický zámek sloužil po 2. světové válce jako škola - od roku 1950 měšťanská (střední) a od roku 1952 zahradnická s ubytováním pro žáky. V 70. letech se do zámku přemístila celá základní škola a setrvala v něm jen do roku 1995. Po sametu se vše vrátilo původním majitelům rodiny bankéře Václava Stomeho, který postupně v letech 1913 až 1925 žehušické državy Thunů skupoval.

Zahradnictví

Z náznaků vyplývá, jakým směrem se ještě městečko blízko Kutné Hory ubírá nepřetržitě přes jedno století, dokonce za hranice našeho státu. Ano, pěstěním okrasných vzácných dřevin. Vše začalo v roce 1890 založením malých zásobních školek na jednom hektaru.

V roce 1920 Stome podnikatelský záměr »Koniferové školky« rozvedl a rozšířil nabídku i plochu na 70 hektarů. Dnes v tom pokračuje jeho vnuk Ivoj Růžička. Cože znamená tajemné slovo konifera? Vlastně není záhadné, jde o latinský protějšek jehličnanu, v doslovném překladu »šiškonoš«. Výraz conus znamená kužel, ale i šišku; slovo ferereje nosit, vézt.

Pro veřejnost zavřeno

Zbývá rozloučit se údajem o novém majiteli zámku a obory. Zřejmě za 120 milionů korun obojí získal před půl druhým rokem Jiří Lobkowicz ze šlechtického rodu se sídlem na Mělníku. Už probíhají horečné opravy zámku a konírny pro soukromé zájmy.

A bílí jeleni, kteří byli ještě donedávna vždy přes léto každodenně tak nevšedním cílem výletu nejen pro děti? Už přes půl druhého roku hlásá štítek na vstupní bráně: » Obora není pro veřejnost přístupná. « Zkrátka se vrací doba feudální...

I přesto stojí okolí Vedrálky a lesy v okolí Vlčí skály, nebo Obřích postelí za výlet do nedotčené přírody Železných hor. A při procházce okolo obory lze spatřit jak černé daňky, tak bílé jeleny a doufat, že nový majitel oboru časem zpřístupní i veřejnosti. Pro pozorovatele zvěře, ještě upozorníme na možnost pozorování černé zvěře-divokých prasat v oboře mezi Morašicemi a Krasnicí.

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.